Houslař

Houslař staví a opravuje smyčcové nástroje — housle, violy, violoncella i kontrabasy — a vrací život nástrojům starým desítky i stovky let. Základem je dřevo: smrk na vrchní desku, javor na spodní desku, luby a krk. Dřevo musí roky zrát, než se ho dláto vůbec dotkne. Pak přichází vyřezávání kleneb, ladění tloušťky desek poklepem, výroba krku a hlavice, lakování v mnoha tenkých vrstvách a nakonec seřízení — kobylka, duše, struník. Jeden nástroj znamená stovky hodin práce. Vedle stavby nových nástrojů tvoří velkou část obživy opravy a restaurování: prasklé desky, odlepené luby, výměna kobylky, nové vlasy ve smyčci. Obvyklá cesta do profese vede přes jedinou houslařskou školu v Česku, která dnes sídlí v Chebu při tamní integrované střední škole a navazuje na tradici školy založené roku 1873 v nedalekých Lubech, městě s dlouhou historií výroby hudebních nástrojů. Po škole následují roky praxe u zkušeného mistra — řemeslo se dolaďuje celý život. Mnozí houslaři začínali jako muzikanti nebo kutilové a z koníčku si udělali řemeslo. Pracují většinou sami ve vlastní dílně jako živnostníci, část nástrojů vyvážejí do celého světa, protože česká houslařská práce má u muzikantů dobré jméno. Stinné stránky: trpělivost na hranici askeze, nejistý příjem, roky budování jména a zákazníci, kteří se sami nepřihlásí. Kariéra vede od oprav k vlastním mistrovským nástrojům a mezinárodním houslařským soutěžím. Blízkým světem je obchod se starožitnostmi — staré nástroje oceňuje podobně jako starožitnosti heslo Starožitník. Proč není v katalogu: řemeslo je tak úzké a vzácné, že pro něj úřední katalog samostatné heslo nemá.

Jan Špidlen pokračuje v nejznámějším českém houslařském rodu — pražská dílna Špidlenů staví a opravuje mistrovské nástroje už přes sto let a její housle hrají přední čeští i zahraniční sólisté.

Červené housle (Kanada/Itálie 1998, Carlo Cecchi) — příběh jedněch mistrovských houslí od jejich stavby v italské Cremoně sedmnáctého století až po současnou aukci; o posedlosti řemeslem vypráví víc než učebnice.