Číšník a servírka

Číšník obsluhuje hosty v restauraci, kavárně či hotelu: přijímá objednávky, nosí jídlo a pití, doporučuje z nabídky, markuje na pokladně, inkasuje platby a udržuje svůj rajon (přidělenou část place) v chodu. Zní to jednoduše, ale řemeslo je to poctivé: nosíte tři talíře na jedné ruce, držíte v hlavě šest stolů najednou, víte, co je v kterém jídle, a poznáte, který host chce popovídat a který chce mít pokoj. Před otevřením se leští sklo a chystají stoly, po zavíračce dopočítává kasa — hmotná odpovědnost je samozřejmost. Špičky v poledne a večer jsou fyzický i psychický nápor: za směnu klidně deset kilometrů chůze s nákladem.

Pracuje se, když ostatní odpočívají — večery, víkendy, svátky. Odměnou je živý provoz, kolektiv a spropitné, které u šikovné obsluhy tvoří citelnou část příjmu. Profese je i skvělou školou jednání s lidmi: kdo obstojí v plné restauraci, obstojí skoro všude. Vstup je volný — vyučení v oboru číšník-servírka je výhoda, ale mnoho výborných číšníků začínalo jako výpomoc na place. Kariéra vede k vrchnímu, provoznímu, someliérovi, nebo k vlastnímu podniku.

Jinak vypadá práce v zahradní hospodě a jinak ve fine diningu (luxusní gastronomii) s degustačním menu; základ řemesla popsaný výše ale budete potřebovat všude.

Jennifer Aniston se před slávou živila jako servírka v New Yorku — a pak proslula rolí servírky Rachel v seriálu Přátelé; málokdy si herečka přinesla do role tolik vlastní praxe. Ostatně čekáním u stolů si na herectví vydělávala velká část Hollywoodu, číšničina je tam klasická startovní profese.

Vrchní, prchni! (ČSSR 1980, Josef Abrhám) — knihkupec Vrána se vydává za vrchního a inkasuje po cizích restauracích; nejslavnější česká komedie o obsluze, byť z pohledu podvodníka. Obsluhoval jsem anglického krále (ČR 2006, režie Jiří Menzel podle Hrabala) — velkolepý příběh malého pikolíka, který to chtěl dotáhnout na milionáře; hotelová obsluha staré školy v celé parádě.