Vědecký a výzkumný pracovník na vysoké škole

Vědecký, výzkumný a vývojový pracovník na vysoké škole se živí především bádáním, ne výukou. Patří do skupiny Učitel na vysoké a vyšší odborné škole (heslo Učitel na vysoké a vyšší odborné škole), liší se ale těžištěm úvazku: přednášky jsou tu doplňkem, hlavní je vlastní výzkum, publikace a projekty.

Práce má rytmus, který určují granty. Píšete projektové žádosti, sháníte peníze na tým i přístroje, vedete experimenty nebo analýzy, zpracováváte data, píšete články do odborných časopisů a procházíte recenzním řízením, které umí být tvrdé. K tomu konference, mezinárodní spolupráce, vedení doktorandů a nekonečné vykazování výstupů. Nejistota je součástí povolání — smlouvy bývají navázané na dobu trvání projektu, takže i zkušený člověk každé tři roky řeší, z čeho bude jeho místo placené dál.

Vstup vede přes doktorské studium, po něm zpravidla postdoktorská pozice, ideálně část v zahraničí. Odměnou je svoboda ve výběru témat a možnost dělat něco, co ještě nikdo neudělal; mzda v technických a přírodovědných oborech s velkými granty bývá znatelně vyšší než v humanitních.

Povinné vzdělání a oprávnění: akademický titul Ph.D. (nebo obdobný) je u těchto pozic v praxi podmínkou; u samostatných řešitelů grantů se navíc vyžaduje doložená publikační historie a citační ohlas.

Každé pracoviště si poměr výzkumu, výuky a administrativy nastavuje po svém; výše popsané je běžná podoba.

Otto Wichterle (1913–1998) je českým učebnicovým příkladem akademického výzkumníka. Jako profesor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze pracoval na hydrofilních gelech a po vyhazovu z fakulty dokončil první měkké kontaktní čočky doma — na aparatuře poskládané z dětské stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola. Vynález změnil život milionům lidí po celém světě, autorovi ale za normalizace přinesl hlavně zákaz cestování.