Ruční krajkářka

Ruční krajkářka vytváří paličkovanou, šitou či háčkovanou krajku — nit po niti, bez jediného stroje. Den začíná přípravou podvinku, tedy technického nákresu vzoru připevněného na váleček zvaný herdule. Pak navine nitě na dřevěné paličky a hodiny je proplétá, kříží a otáčí, dokud z desítek párů paliček neroste vzor. K tomu patří začišťování, praní, škrobení a napínání hotové krajky i návrh vlastních vzorů. Pracuje se lnem, bavlnou, hedvábím i kovovými nitěmi, nejčastěji v malé dílně, muzeu nebo doma — velká část krajkářek jsou živnostnice, které prodávají na jarmarcích a učí kurzy. Práce chce železnou trpělivost a nešetří oči ani záda; odměnou je hmatatelná krása a pokračování tradice, kterou drží třeba škola ve Vamberku. Obvyklou vstupenkou je výuční list v textilním či uměleckořemeslném oboru, mnoho žen se ale vyučilo praxí v kurzech. Každá dílna i zákazník chtějí něco jiného — tady popisujeme nejběžnější jádro řemesla.

Světové jméno české krajce udělala Emilie Paličková, výtvarnice, jejíž krajky získaly Grand Prix na pařížské výstavě roku 1925. Na ni navázala Milča Eremiášová, autorka monumentálních paličkovaných objektů, jejíž práce zdobily i reprezentační prostory Pražského hradu.