Prodavač sportovních potřeb

Prodavač sportovních potřeb radí zákazníkům s výběrem vybavení a často k němu přidává i technickou službu. Patří do skupiny Prodavač v prodejně (heslo Prodavač v prodejně), od kolegů z potravin nebo drogerie se ale liší tím, kolik musí umět. Zákazník nechce jen zboží podat, chce vědět, jaká tuhost lyže mu sedne, jak si má nastavit sedlo, jestli běhat v botě s tlumením nebo bez, a co mu vydrží celou sezonu.

K prodeji patří dílna. Ve většině obchodů se seřizují vázání a měří se podle hmotnosti a úrovně jezdce, brousí se hrany a nanáší vosk, brousí se brusle, sestavuje a servisuje kolo, napíná výplet rakety. To znamená zodpovědnost, protože špatně nastavené vázání může skončit úrazem, a záznamy o seřízení se archivují.

Práce je silně sezonní. Před zimou a před létem se nestíhá, mezitím je čas na inventuru a přeskládání prodejny. Do oboru se hlásí lidé, kteří sport sami dělají, a je to znát: zákazník pozná, jestli mluvíte z katalogu, nebo z hory. Provizní složka mzdy bývá častější než v běžném maloobchodě.

Rozsah servisu se prodejna od prodejny liší, popsaný záběr ale odpovídá běžnému specializovanému obchodu.

Phil Knight, pozdější zakladatel Nike, začínal doslova jako podomní prodavač sportovní obuvi: japonské běžecké boty značky Tiger vozil v kufru auta na atletické závody a prodával je trenérům a běžcům přímo u dráhy. Firmu, kterou v roce 1964 rozjel pod názvem Blue Ribbon Sports, dlouho živilo právě to, že věděl, co běžec potřebuje, protože sám běhal.