Loutkoherec

Loutkoherec oživuje loutky — vodí je, mluví za ně a hraje s nimi divadlo pro děti i dospělé. Každý typ loutky chce jinou techniku: marioneta se vodí shora za nitě či dráty, maňásek se navléká na ruku, javajka se vede zespodu hůlkami, k tomu přistupují stínohra, předmětové divadlo a obří loutky do ulic. Loutkoherec musí zvládnout pohyb i hlas — často hraje několik postav v jednom představení, zpívá, přednáší a přitom stojí hodiny s rukama nad hlavou nebo v podřepu za paravánem. Česko je loutkářská velmoc: české a slovenské loutkářství bylo v prosinci 2016 zapsáno na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Profesionální scény — mezi nimi Divadlo Spejbla a Hurvínka, liberecké Naivní divadlo, hradecký Drak nebo plzeňská Alfa — zaměstnávají stálé soubory, další loutkoherci jezdí s vlastními zájezdovými představeními po školách a festivalech. Obvyklá cesta vede přes katedru alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU, část loutkohereckých osobností ale vyrostla z amatérských souborů. Stinné stránky se podobají herectví vůbec: nízké tarify v příspěvkových divadlech, hraní o víkendech, dopolední představení pro školy, cestování s kulisami a fyzická zátěž, po níž bolí ramena i záda. Odměnou je dětské publikum, které nic nepředstírá — buď je ticho jako v kostele, nebo jste ho ztratili. Mnohé dovednosti i pracovní podmínky sdílí loutkoherec s profesí heslo Herec. Kariéra vede k režii, výtvarnictví loutek, pedagogice nebo k vlastnímu souboru. Proč není v katalogu: úřední katalog zná herce, ale loutkoherce jako samostatné povolání nevede.

Josef Skupa stvořil Spejbla a Hurvínka a založil divadlo, které je hraje dodnes. Miloš Kirschner po něm obě loutky převzal a mluvil je desítky let, po něm štafetu nesla Helena Štáchová, dlouholetá ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka a hlas Máničky.