Korektor a kódovač

Korektor odchytává v textu chyby, kterých si autor ani redaktor už nevšimnou, a kódovač převádí volně zapsané údaje na kódy z číselníků, se kterými pak umí pracovat systém. Dvě různá řemesla pod jednou hlavičkou, obě stojí na stejné vlastnosti: neuvěřitelné pozornosti k detailu, který ostatní přehlédnou.

Korektor pracuje ve dvou vlnách. Nejdřív dostane rukopis a hlídá pravopis, interpunkci, shodu, opakující se slova a jednotnost — jestli se firma na straně 3 jmenuje stejně jako na straně 40. Po vysázení přichází druhá korektura, kde už jde o typografii: parchanty a sirotky na koncích odstavců, špatné dělení slov, chybějící pevné mezery za jednopísmennými předložkami, zlomené tabulky. Značky se používají normované, dnes ale hlavně formou komentářů v PDF nebo návrhů změn ve Wordu a Google Docs; korektura na papíře červenou tužkou přežívá v knižních nakladatelstvích. Většina korektorů pracuje na volné noze pro několik nakladatelství a agentur zároveň.

Kódovač sedí spíš v pojišťovně, statistickém úřadu nebo nemocnici. Přiřazuje diagnózám kódy podle mezinárodní klasifikace nemocí, výkonům kódy podle úhradového číselníku, odpovědím z průzkumů kódy podle klíče. Práce je monotónní, ale chybný kód znamená chybnou platbu nebo zkreslenou statistiku, takže se za ní schovává překvapivá odpovědnost.

Vstup je volný, rozhoduje test — ukázková korektura řekne o uchazeči víc než jakýkoli diplom. Cesta vede k redaktorovi, jazykovému garantovi nebo vedoucímu kódovacího týmu. Umělá inteligence dnes odchytí hrubky, ale ne významový nesmysl, nesedící rejstřík nebo zákaznický ceník, kde se dvakrát opakuje řádek. Rozsah zakázky si každý zadavatel nastaví po svém — někde chtějí jen pravopis, jinde i stylistiku a fakta — počítejte však s tím, co je popsáno výše.

José Saramago se dlouhá léta živil v lisabonském nakladatelství jako korektor a redaktor cizích textů; psaní bylo do jeho pozdního věku jen záležitostí večerů. Průlom přišel, když mu bylo skoro šedesát, a v roce 1998 dostal jako první portugalsky píšící autor Nobelovu cenu za literaturu. Své bývalé profesi se odvděčil románem Historie obléhání Lisabonu, jehož hrdinou je korektor, který do dějepisné knihy schválně vloží jediné slovo „ne“ — a tím přepíše dějiny.

Velký překlad / Fune wo amu (Japonsko 2013, Rjúhei Macuda) — tichý a nečekaně napínavý film o partě lidí, kteří patnáct let dělají nový slovník; závěrečná korektura milionu hesel je scéna, u které se každému korektorovi sevře žaludek.