Zvonař

Zvonař odlévá zvony — navrhuje jejich tvar a tón, staví hliněné formy, taví zvonovinu a hotový zvon ladí. Patří k nejvzácnějším řemeslům v zemi; dílen, které umějí odlít kostelní zvon, je v Česku jen několik. Nejznámější je rodinná zvonařská dílna Dytrychových v Brodku u Přerova, založená roku 1950, kterou po zakladatelích vedly ženy rodu — dílna dodala tisíce zvonů do kostelů doma i v zahraničí. Práce začíná výpočtem takzvaného žebra, tedy profilu zvonu, který určuje jeho budoucí tón. Pak se z hlíny staví forma: jádro, na něm „falešný zvon“ s výzdobou a nápisy a přes něj plášť. Falešný zvon se vytaví, do vzniklé dutiny se lije roztavená zvonovina — slitina mědi a cínu o teplotě přes tisíc stupňů. Po vychladnutí a rozbití formy přichází cizelování a ladění: tón se dolaďuje ubíráním materiálu z vnitřní strany. Jeden velký zvon znamená týdny až měsíce práce a jediná chyba při lití ji může celou zmařit. Do řemesla nevede žádná škola — učí se z ruky do ruky přímo v dílně, dobrým základem je umělecké slévárenství, modelářství nebo výtvarný obor, k tomu hudební sluch. Stinné stránky: horko, těžká fyzická práce s hlínou a kovem, závislost na zakázkách farností a obcí a odpovědnost za dílo, které má vydržet staletí. Odměnou je, že váš zvon bude znít i za tři sta let. Proč není v katalogu: zvonařů je v zemi tak málo, že se do úředního katalogu povolání nevešli.

Marie Tomášková-Dytrychová převzala rodinnou zvonařskou dílnu v Brodku u Přerova a proslavila ji doma i ve světě — zvonařství je u Dytrychů rodinným posláním už od poloviny dvacátého století.

Andrej Rublev (SSSR 1966, Nikolaj Burljajev) — závěrečná část filmu o odlévání obrovského zvonu chlapcem, který tvrdí, že zná tajemství zvonoviny, patří k nejslavnějším scénám o řemesle v dějinách kina.