Zubní technik, ortotik a protetik

Zubní technik vyrábí v laboratoři korunky, můstky, snímací protézy a rovnací aparáty — tedy všechno, co zubní lékař pacientovi vloží do úst, ale sám nevyrábí. Pracujete podle otisků nebo digitálních skenů chrupu: odléváte sádrové modely, modelujete z vosku, odléváte a frézujete kovy, vrstvíte keramiku, pracujete s pryskyřicemi a stále častěji s technologiemi CAD/CAM (počítačový návrh a výroba), kdy náhradu vymodelujete na obrazovce a vyfrézuje ji stroj. Příbuzný ortotik-protetik vyrábí a přizpůsobuje protézy končetin, ortézy a další pomůcky — řemeslně jde o podobný svět přesné individuální výroby pro konkrétní tělo.

Je to práce pro trpělivé ruce a dobré oči: milimetr je tady propast, náhrada musí sedět na desetiny. Celý den sedíte u stolu s mikromotorem, pískovačkou a kahanem, večer vás bolí záda a krční páteř; prach a chemie vyžadují odsávání a kázeň. S pacientem se většinou nepotkáte — vaším partnerem je lékař, s nímž ladíte tvar a barvu. Baví to lidi, kteří mají blízko k jemnému řemeslu až umění: dobrá keramická korunka je k nerozeznání od zubu.

Povinné vzdělání a oprávnění: zubní technik je nelékařské zdravotnické povolání podle zákona č. 96/2004 Sb. — vyžaduje se absolvování oboru (dnes vyšší odborné nebo bakalářské studium zubní technik, dříve střední zdravotnická škola). Obdobná pravidla platí pro ortotiky-protetiky.

Poměr klasického řemesla a digitální výroby se laboratoř od laboratoře výrazně liší, základní náplň ale odpovídá tomu, co jste právě četli.

Prvorepublikový komik Jára Kohout se na přání otce vyučil zubním technikem — táta chtěl, aby měl syn vážené povolání. Syn utekl k divadlu a filmu a stal se jedním z nejpopulárnějších komiků své éry; k řemeslu se prý hlásil už jen anekdoticky — podle vzpomínek jeho ženy si na něj v Lánech prezident Masaryk vyžádal odbornou pomoc a Kohout mu prohlížel zlomený zub, čímž se pak na hereckých večírcích dlouho rád chlubil. Po roce 1948 emigroval a hrál pro krajany v Americe.