Výtvarný umělec

Výtvarný umělec tvoří původní díla — obrazy, sochy, kresby, grafiku, ilustrace, instalace, objekty — a živí se jejich prodejem, zakázkami a vším dalším, co kolem toho dokáže vybudovat. Práce v ateliéru tvoří možná polovinu času; druhou polovinu spolkne shánění příležitostí a papírování, na což většina studentů uměleckých škol není připravená.

Ateliérový den bývá dlouhý a osamělý. Šepsujete plátna, mícháte barvy, modelujete v hlíně a pak řešíte odlití v bronzu ve slévárně, svařujete konstrukci, tisknete grafiku z desky, kreslíte na tabletu, zkoušíte trojrozměrný tisk. Kolem toho běží druhá agenda: přihlášky do grantových výzev ministerstva kultury, krajů a nadací, žádosti o rezidence, jednání s galeristou o provizi a termínech, instalace výstavy a její demontáž, focení děl, sociální sítě, faktury, daně a smlouvy o užití díla podle autorského zákona. Většina výtvarníků má druhý příjem — vyučuje na základní umělecké škole nebo na vysoké, dělá komerční ilustrace, scénografii, výtvarnou výrobu pro film.

Vstup vede prakticky vždy přes uměleckou vysokou školu — Akademii výtvarných umění, UMPRUM, brněnskou FaVU, ústeckou fakultu umění a design, ostravskou a plzeňskou fakultu — kde se na talentových zkouškách dostane dovnitř jen zlomek uchazečů. Diplom ale nikdo nevyžaduje: rozhoduje portfolio, výstavní historie a schopnost vydržet roky bez jistého příjmu. Je to malý svět, kde se lidé znají, doporučují si a kde pověst rozhoduje o pozvání do sbírky.

Povinné vzdělání a oprávnění: volná tvorba je bez podmínek, ale kdo chce restaurovat kulturní památky, potřebuje povolení Ministerstva kultury podle zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči — vydává se na základě odborného vzdělání a praxe a je omezené na konkrétní specializaci (například nástěnná malba, závěsný obraz, polychromovaná plastika). Bez něj se památkově chráněného díla dotknout nesmíte.

Jak přesně bude vaše živobytí vypadat, si každý umělec skládá po svém a dva stejné případy nenajdete — výše popsané ale tvoří obvyklý průnik.

Alfons Mucha začínal jako malíř divadelních dekorací ve Vídni. Když v roce 1881 vyhořelo vídeňské Ringtheater, jeho firma přišla o zakázky a Muchu propustili; vrátil se na Moravu a maloval portréty a nápisy, dokud si ho nevšiml hrabě Khuen-Belasi a nezaplatil mu studia v Mnichově a pak v Paříži. Tam živořil kreslením ilustrací, dokud o Vánocích roku 1894 nezaskočil za nepřítomné kolegy a přes noc nenavrhl plakát pro Sarah Bernhardtovou. Ráno byla Paříž jeho. O čtyřicet let později dokončil Slovanskou epopej, dvacet pláten, na kterých pracoval osmnáct let a rozdal je Praze zadarmo.

Vincent van Gogh prodal za život prakticky nic, přestože namaloval kolem devíti set obrazů, a žil z podpory bratra Thea. Frida Kahlo začala malovat až v posteli po těžké dopravní nehodě v osmnácti letech, kdy jí matka nechala postavit stojan nad lůžko a zrcadlo do nebes — proto tolik autoportrétů. Zdeněk Burian namaloval nejslavnější pravěká zvířata dvacátého století, aniž by kdy stál u vykopávek: pracoval podle popisů paleontologa Josefa Augusty.

S láskou Vincent (Polsko, Velká Británie 2017) — celovečerní film, jehož každé okénko namalovala skupina malířů olejem na plátno; přes šedesát tisíc obrazů, aby vznikl film o van Goghovi. Frida (USA 2002, Salma Hayeková) — životopis Fridy Kahlo, kde bolest a barva patří k sobě. Velké oči (USA 2014, Amy Adamsová) — skutečný příběh malířky Margaret Keaneové, jejíž obrazy roky prodával a podepisoval vlastní manžel, dokud se u soudu nemusel postavit ke stojanu.