Umělecký sklář

Umělecký sklář tvaruje žhavou skleněnou hmotu do podoby uměleckých předmětů — foukáním na píšťale, hutním tvarováním i litím do forem. Pracujete u pece rozpálené na víc než tisíc stupňů: nabíráte sklovinu, foukáte do dřevěných či kovových forem, tvarujete kleštěmi a nůžkami, přidáváte barevné nálepy. Po vychladnutí přichází brusírna — broušení, rytí, matování, leštění. Vyrábíte autorské vázy, plastiky, repliky historického skla i limitované série pro sklárny, často podle návrhů výtvarníků, jindy podle vlastních. Prostředí je horké a hlučné, hmota neodpouští zaváhání a učíte se roky; právě rytmus práce v tříčlenné partě u pece ale lidé na řemesle milují. České sklo má ve světě zvuk, takže se šikovní skláři dostanou na zahraniční sympozia nebo si otevřou vlastní studio. Obvyklou vstupenkou je výuční list ve sklářském oboru. Co přesně budete u pece dělat, určuje konkrétní huť a její sortiment — tohle je nejčastější standard.

Světovou pověst českému sklu vybudovali Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou, jejichž tavené plastiky visí v galeriích po celém světě, a sklářský výtvarník René Roubíček, autor monumentálních hutních objektů.