Umělecký řemeslník

Umělecký řemeslník vyrábí ručně předměty, které jsou zároveň užitkové i výtvarné — kované mříže a svícny, cínové a mosazné odlitky, kožené výrobky, kroje a krajku, drátěné zboží, betlémy, dekorace z přírodních materiálů. Do téhle skupiny číselník sesypal všechna umělecká a tradiční řemesla, která nemají vlastní kód: nejpočetnější jsou umělečtí kováři a zámečníci a lidé zhotovující umělecké výrobky z kovů.

Zakázka začíná u zákazníka a návrhu: kreslíte, děláte model v měřítku, počítáte materiál a čas. Pak jde do dílny. U kováře to znamená výheň nebo plynovou pec, kovadlinu, buchar, tvarování za tepla, nýtování a kování za studena, kartáčování, konzervaci voskem nebo horkým zinkem; u pasíře pilníky, cizelérská kladívka, patinu a leštění. Zvládat musíte i to, co s uměním nesouvisí — dopravu, montáž u zákazníka, kotvení do zdiva, fakturaci, sháňku po materiálu, který se u velkoobchodů běžně nevede.

Velkou částí obživy je restaurování. Historické mříže, zábradlí, kliky, kříže a márnice — památkáři hledají lidi, kteří umí staré řemeslo napodobit tak, aby to nebylo poznat, a takových je málo. Druhou nohou jsou zakázky pro filmovou a divadelní výpravu, hotely, vinařství a soukromníky, kteří chtějí originál. Prodej na jarmarcích a řemeslných trzích je spíš doplněk a reklama.

Je to mizející obor. Škol, které tahle řemesla učí, ubývá, mnoho dílen stojí na jednom člověku a s ním končí, a poslední mistři, kteří ještě umí celý postup, mají cenu zlata — nejen kvůli výrobkům, ale proto, že bez nich se nebude mít kdo tohle znát. Ministerstvo kultury proto od roku 2001 uděluje titul Nositel tradice lidových řemesel; do roku 2026 ho dostalo přes sto lidí z Čech a Moravy a bere se jako řemeslný ekvivalent státního vyznamenání. Vstup vede přes uměleckoprůmyslové střední školy a hlavně přes roky u někoho v dílně; řemeslo se nedá vyčíst. Každá dílna má vlastní specializaci a vlastní zvyklosti, takže se dva umělečtí řemeslníci často živí docela odlišně — společné jádro je ale popsané výše.

Alfred Habermann se narodil roku 1930 v Jihlavě a kovářskému řemeslu se vyučil ještě za války, v letech 1944 až 1947. Mistrovskou zkoušku složil v roce 1958, vedl kovárnu v Jihlavě, v šedesátých letech se učil u mistrů v Berlíně a v italském Trevisu a v roce 1975 si otevřel vlastní dílnu ve Studené. V roce 1985 emigroval a v západní Evropě se z něj stala legenda uměleckého kovářství; zásadní stopu zanechal v restaurování historického uměleckého zámečnictví u nás i v Německu. Zemřel v roce 2008 v Rakousku a od téhož roku se na hradě Helfštýn, kde se od roku 1982 koná mezinárodní setkání uměleckých kovářů Hefaiston, uděluje cena nesoucí jeho jméno. Doma ho docenili až posmrtně — v tomhle oboru se to stává.

Ve výhni / Forged in Fire (USA 2015–) — soutěžní pořad, kde kováři v časovém limitu vykovávají čepele a porota je pak testuje až do zničení; nejlepší dostupný pohled na to, kolik fyzické práce a kolik znalosti materiálu se za jedním kusem kovu skrývá.