Učitel odborných předmětů, praktického vyučování a odborného výcviku, lektor

Učitel odborných předmětů a odborného výcviku předává řemeslo a profesní znalosti — na středních odborných školách a učilištích učí budoucí kuchaře, elektrikáře, zdravotníky či automechaniky, lektor pak vzdělává dospělé v kurzech a rekvalifikacích. Práce má dvě tváře. Učitel odborných předmětů stojí ve třídě: připravuje výuku podle vzdělávacích programů, zkouší, opravuje a vede žáky k závěrečným či maturitním zkouškám. Mistr odborného výcviku žije v dílně nebo na pracovišti praxe: předvádí pracovní postupy, hlídá bezpečnost práce, rozděluje úkoly a hodnotí výrobky — půl dne učí, půl dne fakticky vede malý provoz.

Psychicky nejnáročnější je práce s pubertou: udržet pozornost třídy patnáctiletých je někdy větší výkon než samotné řemeslo, a přidejte třídnictví, dozory a papírování. Odměnou je viditelný pokrok — z nemotorného prváka je za tři roky řemeslník — a stabilita školství s prázdninami k tomu. Lektoři dospělých mají volnější režim, často na živnost, zato nejistější příjmy. Profese je typickou druhou kariérou lidí z praxe, kterých se školy dlouhodobě nedostávají: řemeslník či technik po letech v oboru začne učit.

Povinné vzdělání a oprávnění: Podle zákona o pedagogických pracovnících č. 563/2004 Sb. potřebujete odbornou kvalifikaci v oboru (u učitelů odborných předmětů vysokou školu, u učitelů odborného výcviku výuční list a maturitu) doplněnou o pedagogické vzdělání — obvykle doplňujícím pedagogickým studiem (tzv. pedagogické minimum).

Konkrétní podoba se liší podle školy i oboru — jiné je to v dílně s obráběči a jiné v kurzu účetnictví pro dospělé — základní rámec ale zůstává, jak je popsáno.

Marečku, podejte mi pero! (ČSSR 1976) — komedie o dospělých u maturity na večerní průmyslovce; mladý třídní profesor v podání Josefa Abrháma zvládá třídu plnou mazáků v čele s Jiřím Sovákem a hlášky z výuky strojařiny zlidověly na generace dopředu.