Tiskař

Tiskař obsluhuje tiskový stroj a odpovídá za to, že z něj vyleze přesně to, co zákazník objednal — ve správné barvě, na správném papíru a včas. Dnešní tiskárna není umazaná dílna s ručním lisem: ofsetové a digitální stroje jsou počítačem řízené linky za miliony korun a tiskař je spíš technik než dělník. Směna začíná přípravou zakázky: nasadit tiskové desky nebo nahrát data, naladit barevnost podle nátisku, seřídit soutisk. Pak stroj jede a vy hlídáte — namátkou vytahujete archy, měříte barvy denzitometrem (přístroj na měření sytosti barvy), doléváte barvy, řešíte pomačkaný papír. Seřizování a kontrola zaberou klidně víc času než samotný tisk.

Pracuje se ve stoje, v hluku a často na dvou- i třísměnný provoz, protože drahý stroj se nevyplatí nechat stát. Fyzicky dají zabrat palety papíru a čištění stroje, psychicky termíny — noviny ani obalový materiál nepočkají. Lidi na práci baví hmatatelný výsledek: večer držíte v ruce hotový časopis, etiketu nebo knihu. Obvyklá cesta vede přes vyučení v oboru tiskař na polygrafických strojích, ale tiskárny dnes zaučí i šikovné lidi odjinud; kariéra pokračuje na strojmistra, směnového mistra nebo do přípravy tisku. Každá tiskárna má jiné stroje i zvyklosti, takže konkrétní náplň se liší podnik od podniku — tohle je ale základ, který potkáte skoro všude.

Benjamin Franklin, jeden z otců zakladatelů USA, jehož portrét dnes zdobí stodolarovku, se ve dvanácti letech učil tiskařem u svého bratra v Bostonu a řemeslu zůstal věrný celý život — vlastní tiskárna ve Filadelfii ho živila dřív, než se stal vědcem a politikem, a sám se až do smrti podepisoval „B. Franklin, tiskař“. A úplně na začátku všeho stojí Johannes Gutenberg, mohučský zlatník, který v 15. století sestavil knihtisk s pohyblivými literami a spustil tím největší informační revoluci před internetem — přitom sám zemřel prakticky bez majetku, protože o tiskárnu přišel v soudním sporu s věřitelem.