Celník

Pracovník Celní správy dohlíží na to, aby přes hranice i uvnitř republiky proudilo zboží podle pravidel — a aby stát dostal svá cla a daně. Éra závor na hranicích skončila Schengenem, celnici tím ale práce nezmizela, jen se přesunula: kontroly zásilek ze zemí mimo EU, správa spotřebních daní (líh, tabák, pohonné hmoty) včetně kontrol v lihovarech a skladech, mobilní dohled na silnicích — hlídky zastavují kamiony a kontrolují náklad, mýto či nelegální zboží — dozor nad hazardem, odhalování padělků a pašování. Část sboru pracuje v terénu v uniformě a se zbraní, část na celních úřadech nad elektronickými celními prohlášeními, daňovými přiznáními a kontrolními spisy.

Směny a pohotovosti patří k věci, stejně jako konfrontace: pašerák se u kontroly neusmívá. Odměnou je jistota služebního poměru, výsluhy, jasný kariérní řád a práce, která má viditelný smysl — od záchytu drog po miliardy vybrané na daních. Kariéra vede přes hodnosti k vedoucím a specializovaným útvarům (pátrání, analytika). Konkrétní zařazení určí útvar, kam nastoupíte — úřad, hlídka, nebo laboratoř — tady popsané je společný jmenovatel služby.

Povinné vzdělání a oprávnění: celník je příslušníkem bezpečnostního sboru ve služebním poměru podle zákona č. 361/2003 Sb. — podmínkou je maturita, bezúhonnost, zdravotní, osobnostní a fyzická způsobilost a absolvování základní odborné přípravy.

Henri Rousseau, řečený Celník Rousseau, léta vybíral městskou potravní daň na pařížské celní čáře a po večerech se sám učil malovat. Kolegové z branže i kritici se jeho naivním džunglím smáli — dnes visí v největších galeriích světa a přezdívka z výběrčí budky se stala značkou dějin umění.

Nic k proclení (Rien à déclarer, Francie/Belgie 2010, Dany Boon a Benoît Poelvoorde) — komedie o francouzsko-belgické celnici, kterou ruší otevření evropských hranic, a o dvou celnících, kteří se musí naučit sloužit spolu; laskavý pomník zmizelému světu hraničních závor.